Operace Cardiff

Po půlroce beznadějného hledání práce, rozesíání stovek životopisů a absolvování bezpočtu neúspěšných pohovorů se stal zázrak. Dostalo se nám pracovní nabídky v oboru v uznávané advokátní kanceláři v mém milovaném Cardiffu. Ano, ukázalo se že mé dny ve službě uklízečky jsou (haleluja, haleluja) sečteny a taktéž i kulinářské umění mého milého v roli šéfa kuchyně. To, o čem jsme se neodvažovali snít ani v tom nejdivočejším snu okořeněním mariánou se stalo pravdou. Budeme žít jako normální lidé. Konec je živoření ve sdíleném domě který smrdí jak opičí zahrádka, sardinkování se v jednom pokoji, děsu z nečekaných výdajů, požírání kuřat z nepotvrzenách zdrojů a počítání zbývajících pencí koncem každého měsíce po vzoru Pařížské Bohémy konce 19. století. Konec bude děsu z nečekané návštěvy domácí a časných probuzení z důvodu pouličních rvaček. Počátkem příštího měsíce jsme pracující lid. Místo vagabundů v karavanu budeme pár bydlící v bytě. Kultivující své zájmy. Zdravě pojídající. Vzájemně se o sebe starající a hrdě peníze vlastníma hlavama vydělávající.

Nejdřív se toho ale musíme dožít.

Střídáme se vzájemně v záchvatech paniky" Balení. Panika. Bydlení. Panika. Přesun. Panika. Depsit. Panika. Hromadná doprava v Cardiffu a počet aut vyloupených za měsíc. Záchvat paniky hraničící s šílenstvím. Svatba mojí sestry, braní si volna z práce a cesta do České Republiky. Mdloby.

Je opravdu zajímavé kolik podvodných živlů brázdí Britské realitní vody. Kdo může, ten vás zkusí obrat. Ať už je to plnohodnotný kriminálník slibující modré z nebe, neexistující byt a požadující pět set liber předem, nebo případně jinak počestný pronajímatel, který by si rád přivydělal malou sumičku drobným pokroucením nově přijatého zákona. Přičtěme k tomu důrazné varování před parkováním v ulicích centra, organizovaný zločin rozebírající celá auta neopatrných turistů a protivnou ženskou z Human Resources naší budoucí práce a máme přibližný obrázek toho, co stěhování do Welšského hlavního města zhruba obnáší. Zákony džungle vládnou Cardiffu. Chceš-li se usadit musíš poměřit síly s temnou mocí tohoto navíc docela mrňavého měsa (Je velké asi jako Brno, haha).

Mezi tím vším šílenstvím se utěšujeme představou nového dobrodružství, univerzitních klubů, pěkné přírody, potenciálních kamarádů a doma pečené pizzy a se zaťatými zuby jedeme dál. Ať už je tohle stěhování za námi...

Pár povzbudivých slov těm, jejichž partner chytil chřipku

Ano, už je to tak. Přestože samo o sobě dostatečně příšerný zážitek kdy můj milý chytil rýmu se mi ještě nepodařilo vypudit z nočních můr, stalo se něco mnohem horšího. Tentokrát chytil pořádnou chřipku.

Respektive pořádně drsnou, ale jinak úplně normální chřipku. Takovou tu s horečkama a zimnicí, bolením hlavy, škrábáním v krku, kašlem, pocením a pokud si nedáváte bacha i zvracením. Vydá to na pěknej tejden v posteli s polívkou a seriálama v televizi, dobrou knížkou a hodně spánku, říkám si, když mu dělám čaj. No to jsem si to fakt pěkně malovala...

Abyste rozumněli, chřipka mé polovičky, jak mi vysvětlil, nebyla ani trochu normální. Byla zajímavá. Slovo zajímavá vyslovil tím nejzáhrobnějším hlasem a s děsem v očích. Nikdy nic podobného nezažil. Bolí ho hlava. Jak mi vysvětlil je to proto, že mu bakterie žere mozek.

Aha. Říkám. Žere mozek. Jasně.

To není všechno, vysvětlil. Bolest se mu pomalu přesouvá do levého oka. V duchu jsem dovodila, že mu brzo bude bakterie žrát oko. Bez komentáře jsem se odebrala udělat mu proti-zombie polívku. Netrvalo dlouho a můj milý si to přihrnul bílý jako stěna, plně oblečen a svalil se na gauč. Prý už nebude ležet. Prý se totiž naprosto odporně potí. Místo toho se rozhodnul pomoci svému tělu zdravým pohybem.

Pokusila jsem se mu vysvětlit, že to je asi ten nejblbější nápad v historii blbých nápadů a že nejlíp udělá když bude padat zase zpátky do postele. Neposlechl a samozřejmě se pozvracel.

"Co to bylo?" Zeptal se můj žaludek se zjevnou chutí se nechat inspirovat.

Vůbec nic, nevšímej si toho.

"Aaaaaaa!" Můj milý řval.

Škovyzraky ten chlap mě vyděsil!

"Co je?"

Můj milý na mne vrhnul pohled jak na totální pako.

"Tyhle zvuky mi ulevujou bolest, samozřejmě."

Aha, říkám si. Znělo to teda spíš, jako kdyby rodil...

"Aah! Eh! Oooou!"

Ježišikriste mně z něj snad klepne.

"A vadilo by ti zkusit ty zvuky omezit? Myslím třeba, se zkusit něčím rozptýlit."

Vrhnul na mně pohled jak na kata Mydláře a jal se s pootevřenými ústy upírat oči nastrop. Simulace smrti byla tak dokonalá, až jsem přemýšlela, jestli si to taky rovnou natáhnout.

Rozhodla jsem se ho ignorovat a pro povzbuzení jsem si otevřela web

"Chřipka málem zabila mého manžela" hlásal titulek novin. Očividně jinak zcela zdravý mladý manžel chytil k chřipce komplikace a po dvou týdnech v horečkách dostal sepsi. Ehm, ano. V Americe. Po dvou týdnech vysokých horeček, kdy si nezašel k doktorovi. Nikomu nebylo divné, že celý večer strávil v halucinacích.

Můj přítel stále s výrazem mrtvoly zíral na strop.

Nechala jsem ho tam a odebrala se do soukromí poslouchat "Ballad for Belzebub" od skupiny Graveyard Train, které jsem ten den objevila. Kdo má mít na tohle nervy??

A takhle nějak se to táhlo ještě týden.

S několika dramatickými pauzami, kdy jsme si vyjasnili za jakých podmínek jsem ochotná se o něj starat. S několika "humornými" příhodami, kdy kašlal tak usilovně, až mu rupla žilka, odmítal si zakrýt pusu rukou, protože prej nemá sílu, nebo se v noci na posteli klepal až mě nejen vzbudil, ale měla jsem co dělat udržet se na posteli. Kromě toho strávil bezpočet hodin rešerší pojmů typu "bolest" "co je to paralen" a tak. Když jsem mu to vypla a místo toho pustila tlumeně jazz s úžasem se mi svěřil, že najednou poprvé za den relaxuje. Oj jé. To je mi objev.

Dobrá zpráva je, že jsme to oba přežili. To mě vážně podržte. Pár chřipek už jsem zažila, ale tohle teda ne... Je možný, že by to opravdu bylo u někoho tak zlý? Protože tři dny horečky a pak pozvolnej ústup, bolení hlavy, pocení a kašel mi příjde jako úplně normální Influenza... Ale co já vím. Každopádně už je skoro zdravej, takže buď se stal zázrak a nebo jsem měla pravdu.