Má soukromá cesta "Kolem světa"

"Cardiffský záliv je velký," varovala mě kudrnatá zrzka s piercingem v nose. Nepochybovala jsem o tom. "Dá se objet kolem dokola, ale je to dálka."
Pche.
Co je to dálka pro člověka s kolem? (To bylo ještě předtím než si duši mého kola vzal čert.)
Tedy, opravdu. Pro člověk s kolem slovo "dálka" neexistuje.
To jsem si myslela.
Až tak jsem byla naivní.

Ráno jsem zašla na přednášku z lidských práv, (ano, my Erasmáci taky chodíme do školy). Pak jsem letěla domů, hodila jsem do sebe oběd, nasedla na svého červeného oře a vyřítila se vstříc lijavci a nepohodě, objet Cardiffský záliv kolem dokola a najít konečně to moře.

 

Cardiffský záliv. Mise začíná.

 Venku lilo, vichr fičel a celkově nebylo zrovna nejvlídnější počasí. Cesta k zálivu, kterou jsem znala, vede skrz muslimsko černošskou přístavní čtvrť a netušila jsem, jak to bude vypadat potom dál. Rozhodla jsem se tedy přestrojit za pochybného grázla -  vzala jsem si dlouhou hnědou mikinu s kapucou a přes to koženou bundu s kožichem. Tenisky jsem měa pořád mokré (brodila jsem se v nich vodou - o tom jindy), tak jsem si bohužel musela obout baleríny, ale i tak jsem si musela poblahopřát, že nevypadám ani trochu jako žena. Spíš jako pěkně pochybná přístavní krysa. "Che" udělala jsem na sebe do zrcadla. "Se mnou si nezahrávej, mrtvolo." Bohužel jsem to neuměla říct anglicky. Každopádně by to mělo stačit. Kdo by se odvážil dostat do pře s podivným zjevem v kapuce, když si to sviští kolem na červeném ďábelském stroji, že?

 Cesta to byla úžasná. Prolítla jsem si to k zálivu skrz centrum jako boss a pak se držela vlevo dokud jsem nepřejela první most. Deštěm se šourala podivná shrbená postava, jinak evidentně většina obyvatel zvolila raději strávit odpoledne někde v suchu. Srágory. Za mostem jsem se ztratila (nic nového pro mě) a zajela trochu moc do vnitrozemí, než jsem našla druhý most. Ten byl o dost horší. Dálnice na něm byla čtyřproudá a šílená a chodníček pro cyklisty a pěší měl zjevně spíš odstrašovat, než poskytnout ten půlmetr cesty. Zábradlí bylo hodně nízké, obvzlášť, když jeden sedí na kole, takže jsem měla celý kraj jako na dlani přímo pod sebou (a závrať jako pes). 

Zajímalo mě na co to tak zírá, ale do vody se mi nechtělo... Asi místní podivín.

  Na druhé straně, šťastná že žiju, jsem se s chutí vrhla do výšlapu krpálu, který ležel ve směru mé cesty. Kopec si doslova pohrával s mou trpělivostí změtí ozdobných serpentinek, které se klikatily až k jeho vrcholu, jako z nějakého komixu. Když už mi málem došly síly a já se málem natáhla na zem ke dvěma skotačícím pudlíkům, které tam venčila nějaká paní, rozprostřel se mi najednou Božský výhled. Byla jsem na vrcholku. Silnici lemovaly pěkné řadové domky a na druhé straně se rozprostírala v celé své kráse Cardiff Bay. Viděla jsem Millenium Centre, rozebírané ruské kolo i oba mosty, které jsem přejela. Zato hráz, kterou jsem hodlala pokořit, už byla mnohem blíž. To bylo dobře, potřebovala jsem stihnout v půl šesté lekci šermu. A za tou hrází! Ach, jaké blaho! Mé srdce i duše zpívaly dvojhlas když se zahleděly do té zamlžené dály, kde se líně převalovaly perleťově kalné vlny oceánu. Ta krása. Ta dálka. 

Vidíte ten most vzadu? Tudy jsem přijela.

 

 

 

 

S chutí jsem se tedy vrhla do dalšího krpálu (tentokrát ještě strmějšího) na jehož vršku seděl takový hrádek, nebo co. Tam jsem taky zjistila, že jsem úplně blbě a zase se vrátila. Jedna milá paní mi poradila, že se musim držet vpravo a až uvidim cestu vedoucí rovnou příkře dolú, úplně jako do pekla, nemám váhat a vrhnout se po ní. Přemýšlela jsem, jestli tam bude taky malovaná brána a čertova bába bude koukat oknem ven. Ale k mé radosti jsem místo do pekel vletěla z toho strmého kopce málem do moře. Bylo nepřívětivé, oúůůů jak moc nepřátelsky se tvářilo. Obloha byla celá zatažená. Mrak nad mořem připomínal rozlité bílé mléko, ale nad městem a za mnou byl černý a zlověstný. Kolem létali a skřekali racci, nahoře na hrázi stálo několik rybářů. Vlny narážely na konstrukci hráze. Vítr svištěl. Bylo to úžasné.

Přejela jsem opatrně zvedací rameno mostu (ne - nezvedlo se, kupodivu jsem přejela v pořádku), vjezd pro lodě, a pak už to jen svištělo. Bylo to nádherné. Člověk si to letěl volný jako ti racci mezi zátokou vlevo a nekonečnem vpravo. Sem tam se z mlhy vynořila loď. A černo nad Cardiffem bylo blíž a blíž. 

 Stezka mě elegantně provedla mezi doky, tak, že jsem si jich skoro nevšimla, a než jsem se nadála, vynořila jsem se vedle Doctor Who Experience, což je budova asi pět minut od Millenia, mého startu. Stihla jsem ještě objevit pomník polární Scottovy expedice a pak zahnula směr centrum, jelikož jsem opravdu chtěla stihnout ten šerm. 

 

Našla jsem cestu rovnoběžnou s tou muslimskou čtvrtí, která je určená ro veřejnost, hehe. Vede tam dokonce široká cyklostezka (jo, jsem blbá, hehehe). Na té cyklostezce mě předjel fešák se sluchátkama na nějakém pofiderním prdítku bez přehazovačky, pustil řídítka a založil ruce. A to jsem jela docela rychle, podotýkám. Tak to ne, řekla jsem si a dala s ním závod. Duši jsem málem vyplivala a ten drzoun mě vždycky předjel, pustil řídítka a založil ruce. Když už jsem skoro vyhrála, musela jsem zpomalit, abych nesejmula nebohé chodce. Bohužel jsem stejně už musela zahnout.

Domů jsem přijale úplně akorát, abych si stihla dát kafe a převlíct se do suchého. Podle mapy na seznamu jsem právě ujela asi 25 - 30 km. Hoho, říkala jsem si. Nakonec to vážně docela dálka byla...

Na závěr ještě nějaké fotky (stálo mě totiž hodně sil je nafotit, hehe)

 

  

A zase Cardiff Bay. Evviva!

Moje kolo, které Keks někde ukradl...

...a pak se ožral. Zhýralec.