Pařby, Halloween a tak kolem

Sedím si tak na své kolečkové židli, brnkám na kytaru a uvažuji, že bych se měla učit. Kolečkovou židli jsem vždycky strašně chtěla, proto mé srdce zaplesalo, když jsem zjistila, že můj pokoj čímsi podobným disponuje. Našli se sice tací, kteří si dovolili pochybovat o životnosti zoufalého vraku, ze kterého trčely chuchvalce molitanu a sedačka vždy po dosednutí sjela o půl metru dolů, stačil ale malý zásah izolepou a červená deka, aby z židle bylo vidět co nejmíň a hurá! Můžu se vozit, točit nebo si jen tak hovět jako král. Dost ale o židlích...

Moji spolubydlící jsou mírumiovní a tiší lidé. Většinu času jsou zavření ve svých pokojích a opouštějí je jen když potřebují odskočit vítekam. Jsem ráda, že jsou takoví, jediný člověk, který tu dělá kravál jsem totiž tím pádem já. Občas se mi ale přecejen trochu posteskne po živější společnosti. Čas od času proto zaskočím k jižanům.

Od doby, kdy jsme spolu vykouřili speciální matroš přátelství (což je přibližně dva týdny) jsem už měla příležitost poznat otevřenost a vřelost jižních národů. Proto jsme s kamarádkou z šermu z mírnými obavami na poslední chvíli zvažovaly, jestli vůbec na párty jít. Během dvouhodinového tréninku se evidentně vedoucí spikli a rozhodli se nováčky uštvat jako koně. Už jenom po rozcvičce jsem byla zralá akorát tak na to, aby mě nějaká laskavá duše odnesla domů, protože mi nohy vypovídaly službu. Pomyšlení na divokou celonoční jízdu plnou tance a nepředvídatelných zvratů mě v tomto stavu poměrně děsilo. Na druhou stranu, pokušení to bylo až moc silné. I pro uštvanou mrtvolu.

Vzhledem k tomu, že v některých částech světa, Cardiff nevyjímaje, právě nemilosrdně řádí Halloween, rozhodla jsem se předejít všeobecnému lynchování mé osoby (protentokrát) a vyrobit si kostým. A jelikož jsem osoba od přírody líná a kostýmy nesnáším, nebyl zrovna dvakrát složitý:

S mojí španělskou kamarádkou a jejím spolužákem Číňanem jsme se donavigovali a úspěšně domohli vstupu tentokrát do správného domku (čert vzal ty Brity, že stavěj všechny baráky stejný) a zjistili, že zábava už tu běží evidentně od časných odpoledních hodin a podle toho vypadá i společnost. Moje nanejvýš rozjařená neapolská kamarádka za hřmotného smíchu běhala po místnosti a zpoza jablka jsem stihla vyhodnotit, že je nahoře téměř nahá (téměř - ta trocha tílka v pase ale působila až žalostně zbytečně), na pohovce jí obdivoval zakrvácený Arab (který jediný měl také kostým) a zbytek přítomných živě projevoval zájem, proč mám před ksichtem jablko a jestli si ho můžou taky zkusit.

Na druhém křesle právě veliká Kazaška sunula své mocné křivky na drobného Španěla, který se cukal v záchvatech polohysterického smíchu a kvokala u toho jak slepička na hnoji. (Bylo to tak oduševnělé až jsem dostala chuť na tučnou pečínku.) Mezitím se mi moje Římská kamarádka stihla svěřit s tím, proč vypila celého Morgana, snědla celou čokoládu a na vrch slupla ještě balíček polomáčenejch sušenek. Politovala jsem jí konstatováním, že chlapi jsou fakt paka a chvíli uvažovala, jestli mám přihodit nějakou svojí srdeční storku, dospěla jsem ale k závěru, že na to jsem dost málo opilá a radši jsem si nalila.

Kolem jedenácté si to přihrnula trojice obřích černochů a jedna malá a moc milé černošky a přidali se k bandě. (Respektive - přidali se ke mně a také podstoupili osvětu v podobě představení díla surrealisty Reného Magritta.) Potom jsme už jen tak nezávazně konverzovali o životě v Keni. Jsou tady také na výměnném programu na rok a zatím se jim tu moc líbí. Dokonce víc než v USA. Prý by se ale stejně rádi vrátili domů. Možná do politiky, kdo ví? Alespoň prý zavést na ulicích semafory. Venku jsme na ulici chvíli tancovali a pak vyrazili směrem ke klubu. (Ovšem už bez Araba a mojí Neapolské kamarádky, kteří ke všeobecnému pobavení nebyli k nalezení).

Cestou se nás pokusil přejet taxík, načež způsobil vlnu křivdy a emocí, jelikož prej taxíky všeobecně přejížděj černochy, jako projev rasismu. Přemýšlela jsem, jestli jsem za tu chvilku stihla změnit barvu, nebo řídil slepec, ale moje nenápadná poznámka, že příště můžou všechny rasy zkusit použít chodník se nesetkala s velkým ohlasem.

Před klubem nám jakási zebra se zakrvácenou tlamou zapnutou na zip oznámla, že za vstup dovnitř se platí čtyři libry. Krom toho, že hotovost mi došla už před týdnem, začaly se znovu ozývat moje ubohé ze šermu uběhané nohy. Navíc jsem měla poct, že brzo tu Kazašku fyzicky napadnu a jelikož byla po všech stránkách prostorově výraznější, nebylo by to z mé strany asi dvakrát moudé. Proto jsem se s přítomnými srdečně rozloučila a společně se svojí stejně urvnou a chudou španělskou kamarádkou uzavřela tento na kultury neobyčejně bohatý večer.

Cesta domů nočním Cardiffem je něco, co se nedá jen tak popsat, musí se to zažít. Jelikož přibližně každý šestý obyvatel je student, po setmění to tu žije víc než za dne i normálně, natož o Halloweenu. Prakticky každý všední den jsou ulice až do rána plné skupinek táhnoucích na tah nebo z tahu ve všech fázích opilosti. Cestou jsem potkala hordy podnapilých víl v minišatech, prozpěvující hejkající zombie, jednoho Supermana a mnoho mnoho dalších. Noční Cardiff je živel.

Doma jsem pak šťastně zalehla do postele s dobrým pocitem, že když se náhodou někdy ocitnu v Keni, budu umět v tamním jazyce zdvořile pozdravit, optat se jak se kdo má a pochválit si, že já se mám dobře. Kromě toho teď navíc umím sprostý neapolský přípitek, což je nedocenitelná znalost kdekoli na světě. Hehe.