Dnes to bylo
veselé. Fakt moc.
Vzbudila jsem
se a cítila teplotu. Sakryš, řekla jsem si a myslela to zcela od srdce. Cítila jsem teplotu
i celej včerejšek, ale vytrvale jsem ji ignorovala a doufala jsem,
že to přejde. Nepřešlo. Další signál, že něco není v
pořádku byl, že hodiny ukazovaly půl dvanácté. Fajn, řekla
jsem si. Můžu rovnou začít vařit oběd. Samozřejmě nebylo z
čeho.
Jelikož jsem
potřebovala nutně zázvor a navíc jsem slíbila spolubydlícím kamarádům, že dnes
udělám řízek, navíc jsem musela vybrat prachy na další měsíc,
jelikož domácí bere jenom keš, vyrazila jsem k bankomatu a do
místní sámošky na nákup. Když jsem vycházela, bylo krásně a
ptáci zpívali. Ani ne za dvě minuty se z černé oblohy lily
hektolitry vody přímo na mou nebohou hlavu. Fajn, řekla jsem si a přemítala, jestli nemám
radši zahnout vedle na hřbitov a tam zůstat.
Doma jsem si
k vaření pustila Peppe Votarelliho. Svižné tempo italské hudby
mi zvedlo náladu a vyvolalo vzpomínky na domov a na spřízněné
duše. Dostala jsem se do varu a za divého smažení a bublání
brambor plynule přesedlala na Sicilské lidové. Kamarád seděl vedle,
četl si a jako vždy neříkal nic.
Ou jéé
abbalati abbalati, tančila jsem, dupala, luskala, hvízdala a
smažila.
Z oken nám
hřímal Godfather. Bylo to strhující. Poslední řízek byl
dosmažen a já za mocného "esisteráááááá" vypnula
sporák a odstavila brambory, načež se všude kolem strhlo peklo.
Protipožární
alarm na stropě zřejmě vyhodnotil mnou zcela normálně začouzenou
kuchyň jako pokročilé stadium požáru a z ničeho nic bez
varování spustil tanec, za který by se ani Belzebub nemusel
stydět. Kromě prožití tří infarktů a následné přechodné
hluchoty, jsme málem společnými silami zdemolovali zbytek domu v
záchvatu paniky a šílenství. Ta prťavá věcička vydávala
kravál, že by se z toho do pěti minut zbláznil regiment a zatímco
se na ní kamarád snažil dosáhnout na strop, potom běhal po domě a
bušil na pokoje našich spolubydlících Číňanek, já jsem vylítla před dům, volala
domácí a vyhlížela hasiče, URNU, FBI, sanitku a Národní gardu.
V ulici
nebylo ani živáčka, jeden dům jako druhý, až na to, že z
jednoho se linulo vřískání, jako při bombardování.
V duchu jsem
viděla naše sousedy u sobotního oběda:
"Jářku,
u sousedů mají dnes požár, není-liž pravda?"
"Ach
ano. Ještě trochu horké vody, drahý?"
V telefonu se
ozvala domácí. Snažila jsem se jí v klidu a srozumitelně
vysvětlit situaci, ale přes ten tisíckrát prokletej alarm mě
jednak nebylo slyšet, jednak všechno poznala sama.
"Jeeeeesus
Christ!!!!!!!!!!" Vřískala teď i domácí. "I am two
hours away! I don't know what to do?!!"
V obýváku
mezitím celé osazenstvo našeho domu šplhalo po židli a snažilo
se dosáhnout na strop. Přemýšlela jsem, kdy konečně začne
stříkat i ta voda.
A pak se stal
zázrak.
Ticho.
Rozhostilo se ticho.
Ticho a klid.
"Ou."
Řekla jsem do telefonu.
"I think
it is over now. Thank you and sorry for disturbance, heh!"
"No
problem," hlesl můj mobil a vypadal zralý na panáka. Stejně
jako zbytek mých kamarádů.
A co z toho
plyne? Pokud jste natolik lehkomyslní a náhodou ve své nevědmosti
zapomenete zapnout při vaření digestoř, riskujete, že vás někdo
zastřelí. A to fakt.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat