Devět situací, které zažijete jen, pokud se snažíte naučit sportovní šerm

Sport jsem vždycky nesnášela. Vážně. Hodiny tělocviku pro mě vždycky byly spíš procvičováním aktivního vzdoru, než nějakou zábavou či oddechem. Pokud jsme zrovna nehráli soft, nebo lacrosse, což se stalo tak čtyřikrát za celý můj život, zásadně jsem bojkotovala všechno - od hodu medicimbalem až po šestistovku. Předpokládám, že mi cházela motivace. Proč taky někam běhat, když mě nikdo nehoní?

Ale teď -světe div se- objevil se sport, který nepostrádá pointu. Důvod nenechat se prošpikovat mi příjde jako docela dostatečný k tomu, aby člověk nějakou fyzickou aktivitu vyvinul a ejhle - ukázalo se, že je to neskutečná sranda.



1) Na začátku každého tréninku srandovně poskakujete jako horda krabů.

Kromě toho, že se člověk musí chechtat tomu, jak vypadá sám, nejde si nevšimnout jak božsky vtipně u toho vypadají ostatní. Tímhle stylem budeme mít všichni za chvíli v nohách páru jak klokani.

2) Na hlavě máte košík


Poměrně podstatný problém zde představuje nos. Pravděpodobně se předpokládá, že o něj v boji beztak brzo příjdete, proto s ním šermířské masky předem nepočítají. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Když ho nějakým způsobem dovnitř přece jenom vtěsnáte, maska vám naplácne přes oči ofinu a při zapínání suchého zipu na temeni se navíc málem skalpujete. Hlava vám padá ke strně, připadáte si jako Velký šéf, taky se vám to na ní trochu giglá a moc toho nevidíte. Poté, co máte tu věc konečně správně nasazenou, začne se vám chtít strašně smrkat.

3) Zbytek výstroje je taky sranda.

Jako začátečníkům nám klub výstroj půjčuje, což je paráda, protože na vlastní bych docela určitě neměla. To ale znamená, že existují dvě velikosti - malá pro Asiaty a obrovská pro ostatní. Když máte všechny ty podivné věci na sobě, připadáte si spíš jako lední medvěd. Zapíná se to všemožně a sotva se do toho všeho navlečete, zákonitě se vám začne chtít na záchod. Cestou omylem sejmete průměrně tak tři fotbalisty, protože trénují ve stejné tělocvičě a kovová čepel je neočekávaně mnohem delší, než se zdá.

 4) K šermu jsou třeba dva.

 Aneb nikdy nepřiznat, že jste byli na minulém tréninku, jinak je z vás na celý zbytek dvou následujících hodin rázem dobrovolník. 

5) Výklad je anglicky

Trenér nadšeně cosi prohlásí a jakýmsi kouzlem provede fantastický chvat, který vypadá nejen 
elegantně, ale je i vysoce efektivní. Pak se zeptá, jestli jsme s tím jako "happy", což já jsem samořejmě happy velice. To je ale asi tak všechno, protože při snaze to zopakovat se ve dvojici sice málem vzájemně popravíme, ale ukázce se to většinou neblíží ani vzdáleně. 

6)  Dostanete kordem přes palici

Toto má úzkou souvislost s předchozím bodem. Není radno moc dlouho pokoušet trpělivost ozbrojených instruktorů.

7)  Konečně pochopíte, co se po vás chce

Třikrát to zopakujete, načež vás to přestane bavit a využijete toho, že vaše kamarádka nebyla na minulé hodině, zkombinujete to se současnou látkou a zákeřně jí propíchnete, načež se vrátíte k bodu 6), jelikož jste si nevšimli, že instruktor stojí za vámi. 

8) Trénujete nemáchat rukama do stran

Bylo nám kladeno na srdce, že práce s kordem je velice jemná a pohyby ruky mají být co njmenší. Obvykle se to trénuje u zdi, která člověka okamžitě zarazí, sotva se trochu rozvášní. Na naší dvojici už ovšem zbylo místo jen vedle opony oddělující teritorium šermířské od fotbalového. Občas je mi těch fotbalistů na druhé straně vážně líto. 

9) Finální souboj

Největší sranda celého tréninku. Všichni tuhle část milujou. Dva se rubou, třetí je soudí. Dvěma jde o vítězství, třetímu o život. Pokud zrovna nebojuji s Číňany, většinou jsem výškově i silově značně znevýhodněnou stranou duelu. Řeším to tak, že tak dlouho bez jakékoli logiky skáču dopředu a dozadu, dokud potivník není dokonale zmaten. Pak je přesně ta pravá chvíle na útok -hop- launch! Ho ho ho! Ať žije moment překvapení.

  

Dospěla jsem k závěru, že šermování je fajn.