Hoho, říkala jsem si večer. To je v pohodě, že mám všechny předměty tenhle týden z nějakého záhadného důvodu narvané do jediného dne. To bude pohodě. Projdu si to a bude fajn. Potom jsem se až do rána šrotila filosofii práva v angličtině, dokud mi málem nevyhřeznul mozek a stejně jsem to nestihla. Tak jsem si schrupla, přivstala si a drtila to dál. "Paráda," říkala si nevyspalá scvrklá mumie já, když běžela pozdě do školy. "Na první dva semináře mám načteno všechno a úkol si vytisknu v pauze."
Téma prvního semináře bylo vznosné. "Pornography and Feminism". Věnovala jsem tomu (a ne zrovna nadšeně) nejvíc času, protože už jsem stihla zaznamenat, že vyučující je vysoce zapálený akční jedinec, který si pamatuje jména i tváře a bere přípravu na své předměty smrtelně vážně. Navíc vypadá jako Sean Connery. K mému překvapení ve třídě místo něj seděl nějaký chlupatý skřítek, kterého jsem v životě neviděla a který jen poslouchal, jak ve skupinkách debatujem o sprosťárnách a tváříme se u toho jako banda Šalamounů, každopádně, kdybych se na to vykašlala, nikdo by vůbec nic nepoznal.
V pauze jsem chtěla vytisknout ten nešťasný úkol na Právo a literaturu. Měli jsme si vybrat nějaký pěkný judikát, projít, zvýraznit, vytisknout pětkrát a porovnat s básní. Smysl mi unikal, judikáty neznám, jelikož jsem nikdy předtím Common Law nedělala, sebrala jsem tedy povinný rozsudek z dalšího předmětu a Havrana od Edgara Alana Poa. Jenže jsem to zapomněla doma na flashce - problém číslo 1. Problém č. 2, byl, že jsem den předtím utratila všechny libry a zbyly mi jen eura, přičemž směnárny tu evidentně existují jen ve fantazii Googlu a na poště zásadně nesměňují. V tiskárně mi rozšafně oznámili, že platby kartou nepříjmají a když jsem po nekonečném dohadování dala dohromady cenu v deseticentových mincích, slečna tiskárnu rozbila. To už bylo jedenáct hodin a můj seminář právě začínal. Před očima jsem měla rudo, slečna prohlásila, že to zpravit neumí a vrátila mi prachy. Chvíli jsem zvažovala, jestli se mám zabít nebo aspoň fingovat vlastní smrt a utéct do Jižní Ameriky, pak mi ale došlo, že přece Právo a literaturu vede taková milá paní. Ta určitě pochopí, že ta zabedněná nešikovná baba rozflákala tiskárnu a tím málem zničila můj život i pověst.
Ok, to pochopí. Nadechla jsem sezhluboka a dala nejrychlejší sprint do školy, jakého jsem byla v lodičkách schopná. Bez úkolu, patnáct minut pozdě, vtrhla jsem do třídy, kde jsem leknutm málem zařvala, jelikož se na mě šklebil zcela zjevně velmi nespokojený Sean Connery.
Shit.
Shit.
Shit.
Ou jé.
Myslím, že kdyby se "contempt of court" dal aplikovat na studenty, byla bych po skončení hodiny deportována okamžitě do vězení.
Přestože jsem se schovala na nejzapadlejší místo třídy, stejně mě vyvolal. Asi tisíckrát. Stejně jako na každé hodině, kterou ten maniak vede. Dokonce i na přednáškách. Jeho oblíbené "Common, guys, talk to me!" nás provázelo celým zatraceným seminářem. Celé dvě hodiny jsem usilovně předstírala, že rozumím výkladu, pokyvovala a uvažovala, že jsem se měla radši zabít, dokud byl čas. Na konci byli vyšťavení přítomní Angláni. Co teprve nebohé existence přivandrovalé z dalekých krajů, kde se používá úplně, ale úplně jiný právní systém?
Po dvou hodinách utrpení, přišla krátká pauza na to, abych letěla co nejrychleji domů a přečetla si aspoň pár stránek ze sportovního práva, jelikož jsem z tohoto předmětu stihla jenom jeden judikát. (Ano jeden). Vyučující sportovního práva má sice v očích výraz, jako by právě někoho utopil v bažině, jinak je to ale na přednáškách celkem sympaťák. Představa, že ho naštvu byla ale horší než všichni Seanové Conneryové ve všech existujících vesmírech dohromady.
Přečíst jsem to nestihla. Dala jsem si ale pozor, abych dorazila přesně načas. Ano. Jenom proto, abych zjistila, že začali o deset minut dřív a ten šílenec je navíc ve třídě zamknul. Na mé bušení otevřel s milým úsměvem, před kterým by utekl i jeskynní obr, a zval mě dál k diskuzi o tom, jestli bychom legalizovali gladiátorské zápasy a proč by se měl zakázat box.
To téma ho evidentně docela hodně bavilo, takže stačilo jenom sveřepě zakazovat všechno a hodina uplynula bez větší psychické újmy. Protentokrát.
Na závěrečné dvouhodinové přednášce jsme jako vždy dělali odpovědnost za zraění ve sportu, což je docela sranda. Ten člověk má totiž úžasný smysl pro černý humor. Můj mozek se ale z nějakého důvodu odmítal dál soustředit a ke konci bez kafe expiroval.
Asi budu muset přehodnotit strategii. Tohle se nedá.
Můj oblíbený film.
Žádné komentáře:
Okomentovat