Pozdravy z druhé strany kanálu. Plky na úvod a kulturní šok.

Dneska je to přesně týden a jeden den, co jsem se stala obyvatelem bývalé ostrovní velmoci, přesněji řečeno, hlavního města Walesu, přesněji řečeno, Cardiffu. Víte, když se půl léta učíte jak magoři na druhé státnice, nestihnete tu materii ani dočíst (jako vždycky ostatně) jeden den máte zkoušku, druhej kocovinu, třetí den balíte a čtvtej jste najednou v Británii, je to trochu jako by vás někdo strčil do pračky a spustil plný výkon. Člověk jen tak rezignovaně pozoruje jak svět kolem rotuje, protože stíhat přestal kdysi v dávné minulosti. Teď, po týdnu jsem se konečně trochu vzpamtovala a začala zase vnímat svět kolem sebe. Kulturní šok nebyl až takový, jelikož jsem v Británii už byla, ale stejně. Při vší úctě - Britové jsou blázni.

V čele Cardiff Bay stojí administrativní budova pro správu doku. Uvnitř je interaktivní muzeum a vstup je úplně zdarma.

Náš malý domek, který sdílím se čtyřmi spolubydlícími, spokojeně dřepí na začátku Gelligaer Street, vtěsnaný mezi tisícovku na chlup stejných bratrů. Tahle čtvrť města je plná studentů. Bydlí skoro v každém z těch stejných domků (teda až na naše sousedy, to jsou podle všeho nějací dělňasi) a to je taky důvod, proč je tady v noci skoro živěji než za dne. Ne, že bych si to zatím stihla v noci někam štrádovat (kromě našeho divokého příjezdu sem, když jsme zmeškali autobus a v jedenáct se tu motali za hřmění světelné šou na počest Roalda Dahla. Nevěděla jsem co to je, myslela jsem, že je to nějaká šílená maniakální psychoapokalypsa, bylo to mocné.Zvlášť když nad naše hlavy vzlétla obří nafukovací broskev.) Ale asi bych se tu jinak v noci rozhodně sama nebála.

Pokud byste si třeba někdy dohledávali informace o Cardiffu docela určitě narazíte na tvrzení, že Cardiff je malý. Že nepotřebujete permanentku na veřejnou dopravu a že všude dojdete pěšky. Po pěti hodinách hledání IKEy jsem musela tento vtip vyhodnotit jako neďábelštější v historii ďábelských vtipů. Cardiff není malý ani náhodou. Napak. Je mnohem větší, než by se zdálo z mapy. Jenom do centra je to čtyři kilometry a pokud chcete vidět záliv - druhé centrum, jsou to další čtyři. Pokud nedej Bože chcete záliv obejít, je to nejmíň dalších osm. A to druhé je pravda, permanentku nepotřebujete, protože tu veřejná doprava téměř neexistuje. Tedy, jezdí tu autobusy a vlak, ale za použití autobusu zaplatíte dvě libry, bez ohledu na to, kam jedete (ten černoch za volantem na mě koukal dost překvapeně, když jsem mu sdělila cíl své cesty) a s vlakem je to podobné. Takže opravdu musíte všude pěšky. Čímž se dostávám k dalšímu bodu.

Naše ulice.

Koupila jsem si kolo. V zemi, kde všichni jezdí (i chodí!) na opačné straně to moji kamarádi vyhodnotili jako sebevražedný krok, ale je to neskutečné odlehčení mým uchozeným nohám. A krom toho - tihle Britové jsou nevýslovně ohleduplní. Jsou opravdu neuvěřitelní. Bez auta nedají ani ránu, ulice jsou tu zatřískané a ti nebožáci se sakum prdum celý den cukají v zácpě a přitom mají vynikající náladu. Nechápu. Přechody tu fungují tak, že chodec radši z ohleduplnosti k autům nemačká semafor, aby jim zbytečně nesvítila červená, a radši vozovku přeběhne, zatímco ho řidiči ohleduplně pustí. Podotýkám - nikdo netroubí.

Když potkáte Brita na ulici, docela určitě se vám za něco omluví. Když jdete nakupovat, prodavač nejdřív projeví živý zájem, jestli jste měli pěkný den a vyjádří své nadšení z toho, že může tousťák prodat právě vám. (Snažím se taky vypadat strašně nadšeně, ale to víte, člověku to chvíli trvá, než si osvojí místní zvyky. Zatím vypadám většinou spíš vyjeveně.) Pro každého jste najednou "darling" nebo "love". Dokonce i žebráci tu jsou neskutečně slušní.

.

Budova Cardiffského muzea se sbírkou umění a kostrou dinosaura.

 A teď ta nejvtipnější věc ze všeho. Jsem tu už týden a pořád se mi nepovedlo najít moře. Opravdový, široký, slaný oceán, už pomalu ani nevěřím, že tu někde je. Patrně byste teď rádi podotkli: "A co Cardiff Bay?" Ach ano, ale Cardiff Bay je ohraničený. Na konci jsou železná vrata pro lodě, za která ale nevidíte. Asi byste navrhli: "Co po té hrázi ohraničující záliv přejít?" Ano, i to jsem zkoušela. Ovšem člověk se musí nejdřív k té hrázi dostat z druhé strany řeky, spletí neoznačených ulic, muslimskou čtvrtí, asi tak čtyři kilometry. Cestu jsem ještě nenašla. Připadalo by v úvahu k moři prostě dojít. To by ovšem na pobřeží nemohly být soukromé doky. Sečteno a podtrženo: místní obyvatelé žijí těsně vedle moře, ale tváří se, jako by tu moře vůbec nebylo. Nepotřebují ho vidět. Podle všeho si nelibují ani v procházkách kolem. K plachtění jim stačí ohraničená zátoka, připomínající spíš rybník. Tohle pro mě asi navždy zůstane záhadou...

A to bude asi zatím vše, u Tutatise. Takže radostně dobrý den, přeji!