Operace Cardiff

Po půlroce beznadějného hledání práce, rozesíání stovek životopisů a absolvování bezpočtu neúspěšných pohovorů se stal zázrak. Dostalo se nám pracovní nabídky v oboru v uznávané advokátní kanceláři v mém milovaném Cardiffu. Ano, ukázalo se že mé dny ve službě uklízečky jsou (haleluja, haleluja) sečteny a taktéž i kulinářské umění mého milého v roli šéfa kuchyně. To, o čem jsme se neodvažovali snít ani v tom nejdivočejším snu okořeněním mariánou se stalo pravdou. Budeme žít jako normální lidé. Konec je živoření ve sdíleném domě který smrdí jak opičí zahrádka, sardinkování se v jednom pokoji, děsu z nečekaných výdajů, požírání kuřat z nepotvrzenách zdrojů a počítání zbývajících pencí koncem každého měsíce po vzoru Pařížské Bohémy konce 19. století. Konec bude děsu z nečekané návštěvy domácí a časných probuzení z důvodu pouličních rvaček. Počátkem příštího měsíce jsme pracující lid. Místo vagabundů v karavanu budeme pár bydlící v bytě. Kultivující své zájmy. Zdravě pojídající. Vzájemně se o sebe starající a hrdě peníze vlastníma hlavama vydělávající.

Nejdřív se toho ale musíme dožít.

Střídáme se vzájemně v záchvatech paniky" Balení. Panika. Bydlení. Panika. Přesun. Panika. Depsit. Panika. Hromadná doprava v Cardiffu a počet aut vyloupených za měsíc. Záchvat paniky hraničící s šílenstvím. Svatba mojí sestry, braní si volna z práce a cesta do České Republiky. Mdloby.

Je opravdu zajímavé kolik podvodných živlů brázdí Britské realitní vody. Kdo může, ten vás zkusí obrat. Ať už je to plnohodnotný kriminálník slibující modré z nebe, neexistující byt a požadující pět set liber předem, nebo případně jinak počestný pronajímatel, který by si rád přivydělal malou sumičku drobným pokroucením nově přijatého zákona. Přičtěme k tomu důrazné varování před parkováním v ulicích centra, organizovaný zločin rozebírající celá auta neopatrných turistů a protivnou ženskou z Human Resources naší budoucí práce a máme přibližný obrázek toho, co stěhování do Welšského hlavního města zhruba obnáší. Zákony džungle vládnou Cardiffu. Chceš-li se usadit musíš poměřit síly s temnou mocí tohoto navíc docela mrňavého měsa (Je velké asi jako Brno, haha).

Mezi tím vším šílenstvím se utěšujeme představou nového dobrodružství, univerzitních klubů, pěkné přírody, potenciálních kamarádů a doma pečené pizzy a se zaťatými zuby jedeme dál. Ať už je tohle stěhování za námi...

Pár povzbudivých slov těm, jejichž partner chytil chřipku

Ano, už je to tak. Přestože samo o sobě dostatečně příšerný zážitek kdy můj milý chytil rýmu se mi ještě nepodařilo vypudit z nočních můr, stalo se něco mnohem horšího. Tentokrát chytil pořádnou chřipku.

Respektive pořádně drsnou, ale jinak úplně normální chřipku. Takovou tu s horečkama a zimnicí, bolením hlavy, škrábáním v krku, kašlem, pocením a pokud si nedáváte bacha i zvracením. Vydá to na pěknej tejden v posteli s polívkou a seriálama v televizi, dobrou knížkou a hodně spánku, říkám si, když mu dělám čaj. No to jsem si to fakt pěkně malovala...

Abyste rozumněli, chřipka mé polovičky, jak mi vysvětlil, nebyla ani trochu normální. Byla zajímavá. Slovo zajímavá vyslovil tím nejzáhrobnějším hlasem a s děsem v očích. Nikdy nic podobného nezažil. Bolí ho hlava. Jak mi vysvětlil je to proto, že mu bakterie žere mozek.

Aha. Říkám. Žere mozek. Jasně.

To není všechno, vysvětlil. Bolest se mu pomalu přesouvá do levého oka. V duchu jsem dovodila, že mu brzo bude bakterie žrát oko. Bez komentáře jsem se odebrala udělat mu proti-zombie polívku. Netrvalo dlouho a můj milý si to přihrnul bílý jako stěna, plně oblečen a svalil se na gauč. Prý už nebude ležet. Prý se totiž naprosto odporně potí. Místo toho se rozhodnul pomoci svému tělu zdravým pohybem.

Pokusila jsem se mu vysvětlit, že to je asi ten nejblbější nápad v historii blbých nápadů a že nejlíp udělá když bude padat zase zpátky do postele. Neposlechl a samozřejmě se pozvracel.

"Co to bylo?" Zeptal se můj žaludek se zjevnou chutí se nechat inspirovat.

Vůbec nic, nevšímej si toho.

"Aaaaaaa!" Můj milý řval.

Škovyzraky ten chlap mě vyděsil!

"Co je?"

Můj milý na mne vrhnul pohled jak na totální pako.

"Tyhle zvuky mi ulevujou bolest, samozřejmě."

Aha, říkám si. Znělo to teda spíš, jako kdyby rodil...

"Aah! Eh! Oooou!"

Ježišikriste mně z něj snad klepne.

"A vadilo by ti zkusit ty zvuky omezit? Myslím třeba, se zkusit něčím rozptýlit."

Vrhnul na mně pohled jak na kata Mydláře a jal se s pootevřenými ústy upírat oči nastrop. Simulace smrti byla tak dokonalá, až jsem přemýšlela, jestli si to taky rovnou natáhnout.

Rozhodla jsem se ho ignorovat a pro povzbuzení jsem si otevřela web

"Chřipka málem zabila mého manžela" hlásal titulek novin. Očividně jinak zcela zdravý mladý manžel chytil k chřipce komplikace a po dvou týdnech v horečkách dostal sepsi. Ehm, ano. V Americe. Po dvou týdnech vysokých horeček, kdy si nezašel k doktorovi. Nikomu nebylo divné, že celý večer strávil v halucinacích.

Můj přítel stále s výrazem mrtvoly zíral na strop.

Nechala jsem ho tam a odebrala se do soukromí poslouchat "Ballad for Belzebub" od skupiny Graveyard Train, které jsem ten den objevila. Kdo má mít na tohle nervy??

A takhle nějak se to táhlo ještě týden.

S několika dramatickými pauzami, kdy jsme si vyjasnili za jakých podmínek jsem ochotná se o něj starat. S několika "humornými" příhodami, kdy kašlal tak usilovně, až mu rupla žilka, odmítal si zakrýt pusu rukou, protože prej nemá sílu, nebo se v noci na posteli klepal až mě nejen vzbudil, ale měla jsem co dělat udržet se na posteli. Kromě toho strávil bezpočet hodin rešerší pojmů typu "bolest" "co je to paralen" a tak. Když jsem mu to vypla a místo toho pustila tlumeně jazz s úžasem se mi svěřil, že najednou poprvé za den relaxuje. Oj jé. To je mi objev.

Dobrá zpráva je, že jsme to oba přežili. To mě vážně podržte. Pár chřipek už jsem zažila, ale tohle teda ne... Je možný, že by to opravdu bylo u někoho tak zlý? Protože tři dny horečky a pak pozvolnej ústup, bolení hlavy, pocení a kašel mi příjde jako úplně normální Influenza... Ale co já vím. Každopádně už je skoro zdravej, takže buď se stal zázrak a nebo jsem měla pravdu.

Vraky na Barry

.
Barry Island. Za přílivu se zátoka zalije jenom částečně a trosky lodí jsou tam poházené jak nějaké kostry dávno vyhynulých monster, které moře zapomnělo pohřbít.

Olej na plátně

Amari si amari

Jen tak pro radost. Hehe. A nahlas!

Amari szi amari

Am
Amari szi, amari,

Amari cini bóri
Dm                             E7
Aj, lalalalala la la laj laj,
Am      Dm
Amari szi, amari,
F         C
Amari cini bóri
Dm      E7                   Am
Aj, lalalalala la la laj laj.

Am
Dúj, dúj, desudúj,

Csumidau me lako múj
Dm                             E7
Aj, lalalalala la la laj laj,
Am      Dm
Dúj, dúj, desudúj,
F         C
Csumidau me lako múj
Dm      E7       Am
Aj, lalalalala la la laj laj.

Caving!

Naše milá Cardiffská univerzita pořádá ukázkové akce jednotlivých studentských klubů. Je to příležitost pro nováčky, aby se vyhranili a zjistili, o je naplňuje, baví a co chtějí ve volném čase příští semestr (nebo i déle) dělat. Nevím, jestli to byla moje blbost a nebo mi sám rohatej nakukal tu myšlenku, abych se vydala na ukázkový výlet s klubem jeskyňářů. Pomyšlení na objevování neznámých končin mě ale naplňovalo nadšením, tím spíš, že jsem v jeskyních ještě nebyla. Navíc, jaskyňáři mi na pivu přišli jako skvělí lidé. No to jsem si dala... Ale nepředbíhat.

Zánik studenstva v domě Usherů

Nebo spíš v domě číslo 8, Gelligaer Street, vedle hřbitova. Ale vyjde to nastejno.

Pařby, Halloween a tak kolem

Sedím si tak na své kolečkové židli, brnkám na kytaru a uvažuji, že bych se měla učit. Kolečkovou židli jsem vždycky strašně chtěla, proto mé srdce zaplesalo, když jsem zjistila, že můj pokoj čímsi podobným disponuje. Našli se sice tací, kteří si dovolili pochybovat o životnosti zoufalého vraku, ze kterého trčely chuchvalce molitanu a sedačka vždy po dosednutí sjela o půl metru dolů, stačil ale malý zásah izolepou a červená deka, aby z židle bylo vidět co nejmíň a hurá! Můžu se vozit, točit nebo si jen tak hovět jako král. Dost ale o židlích...

Po stopách ducha pirátobijce

Barry Island je okrajová část Cardiffu, vzdálená jen asi čtyři zastávky vlakem. Ostrov, osídlený již od doby kamenné, byl koncem 19. století propojen s pevninou železnicí. Dnes je znám hlavně díky zábavnímu parku, pláži a nádherné promenádě podél mořského břehu. A tajemnému ochránci pobřeží jménem Benedict.

Cardiff University: Faculty of Law and Politics

Studium práva je procházka růžovou zahradou. Až na to, že kytky hoří, stromy hoří, země hoří, nebe hoří, ty hoříš a jsi v pekle.

Devět situací, které zažijete jen, pokud se snažíte naučit sportovní šerm

Sport jsem vždycky nesnášela. Vážně. Hodiny tělocviku pro mě vždycky byly spíš procvičováním aktivního vzdoru, než nějakou zábavou či oddechem. Pokud jsme zrovna nehráli soft, nebo lacrosse, což se stalo tak čtyřikrát za celý můj život, zásadně jsem bojkotovala všechno - od hodu medicimbalem až po šestistovku. Předpokládám, že mi cházela motivace. Proč taky někam běhat, když mě nikdo nehoní?

Ale teď -světe div se- objevil se sport, který nepostrádá pointu. Důvod nenechat se prošpikovat mi příjde jako docela dostatečný k tomu, aby člověk nějakou fyzickou aktivitu vyvinul a ejhle - ukázalo se, že je to neskutečná sranda.

El Greco

Tak jsem si po delší době zkusila kopii. Chtěla jsem malovat portrét, ale s portréty obecně je prostě potíž. Totiž - většinou totiž ptřebujete někoho, koho byste portrétovali. To by ještě nebyl takový problém, ale dotyčný člověk většinou odmítá zůstat tři hodiny bez hnutí sedět, nechce mít červené vlasy a přeje si být zcela nesmyslně krásný.

Má soukromá cesta "Kolem světa"

"Cardiffský záliv je velký," varovala mě kudrnatá zrzka s piercingem v nose. Nepochybovala jsem o tom. "Dá se objet kolem dokola, ale je to dálka."
Pche.
Co je to dálka pro člověka s kolem? (To bylo ještě předtím než si duši mého kola vzal čert.)
Tedy, opravdu. Pro člověk s kolem slovo "dálka" neexistuje.
To jsem si myslela.
Až tak jsem byla naivní.

Cardiff

Když už jsem se podělila o bezprostřední dojmy po příjezdu, snad by se hodilo přiblížit trochu, kam že jsem to vlastně přijela.
Tedy Cardiff.

Jak u nás dnes hořelo

Duši mého kola si včera odnesl čert. Shit.

Dnes to bylo veselé. Fakt moc.

Večerní imprese

olej na plátně

první britský...

Musim na tom malování pořádně máknout.

Tohle jsem dělala včera v noci za sledování filmů s lidskoprávní tematikou. Bylo to fajn, ou jé...

Pozdravy z druhé strany kanálu. Plky na úvod a kulturní šok.

Dneska je to přesně týden a jeden den, co jsem se stala obyvatelem bývalé ostrovní velmoci, přesněji řečeno, hlavního města Walesu, přesněji řečeno, Cardiffu. Víte, když se půl léta učíte jak magoři na druhé státnice, nestihnete tu materii ani dočíst (jako vždycky ostatně) jeden den máte zkoušku, druhej kocovinu, třetí den balíte a čtvtej jste najednou v Británii, je to trochu jako by vás někdo strčil do pračky a spustil plný výkon. Člověk jen tak rezignovaně pozoruje jak svět kolem rotuje, protože stíhat přestal kdysi v dávné minulosti. Teď, po týdnu jsem se konečně trochu vzpamtovala a začala zase vnímat svět kolem sebe. Kulturní šok nebyl až takový, jelikož jsem v Británii už byla, ale stejně. Při vší úctě - Britové jsou blázni.

Santa Maria

Přátelé. Jsem tu zas. Tentokrát se hlásím s poslední předstátnicovou malbou - Santa Maria mířící k břehům Ameriky. Za dunění Vangelisových sborů jsem dokončila tuhle zakázku a brzo si to pěkně poputuje do Holandska.

.

.

Pořád se mi to nedaří úplně dobře vyfotit...

.

Jinak si teď odpykávám osm a víc hodin denně v Národním Technickém Alcatrazu zavalená papíry na soukromou státnici a své šance ve středu si necením moc vysoko. Vlastně spíš naopak. Doufám, že mě tam aspoň nezmlátí. I když uhybání před letícím zákoníkem už jsem si za těch pět let docela nacvičila... Nejsem holt žádnej Monte Christo. Bude to řež, už teď to vidim.

.

Na poslouchání sem dávám jednu perlu, kterou si musim pořád zpívat, zatímco ve svém šíleném stavu divoce plánuju balení. Protože od soboty za týden... oj oj oj ojojojojooooj. Uááááááááá. Ghhhhhhhrbffffuuekhfkhcnčirki. Sice je to jen cesta přes kanál, ale pro mě je to jak objevovat Ameriku.

.

  

Bella, ciao!

.
Namalovala jsem nádraží Podbaba. Byla to celkově docela vtipná událost. Měla jsem schůzku v kavárně staré čističky a už když jsem tam šla, bylo vedro k zalknutí. Cestou zpátky jsem chvíli šla nervózním svižným krokem a zbytek cesty jsem divoce zdrhala. Bylo proč. Ještě, že tam to nádraží je, to vám teda řeknu.
.
A k poslechu můj nejnovější objev. Tohle je, přátelé, skvost. Tuhle píseň prostě zbožňuju.

.

Veni vidi čmáry...

Přišla jsem, viděla, naškrábala. Všude možně, hlavně v metru. Taky v hospodě, ve škole, na dovolené a v práci. Ve vlaku. Tam se kreslí pěkně blbě...
.

Tak. Upřímně doufám, že se nikdo nepoznal.
Další příště.

Akryl!!!

Tak jsem si konečně pořídila akryl a musím říct, že si blahem jen chrochtám. Divím se, že jsem si ty barvy nekoupila už dávno. Vlastně teď nejsem schopná pochopit, jak je vlastně možné žít bez akrylových barev. Takže zatím mám dvě věci:
.
.

"Nevidím zlo, neslyším zlo"

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

"Pověry"

.
.
.
A můj nejnovější hudební objev Dave Alvin se svým skvělým hitem s poetickým názvem "Murrietova Hlava".