Caving!

Naše milá Cardiffská univerzita pořádá ukázkové akce jednotlivých studentských klubů. Je to příležitost pro nováčky, aby se vyhranili a zjistili, o je naplňuje, baví a co chtějí ve volném čase příští semestr (nebo i déle) dělat. Nevím, jestli to byla moje blbost a nebo mi sám rohatej nakukal tu myšlenku, abych se vydala na ukázkový výlet s klubem jeskyňářů. Pomyšlení na objevování neznámých končin mě ale naplňovalo nadšením, tím spíš, že jsem v jeskyních ještě nebyla. Navíc, jaskyňáři mi na pivu přišli jako skvělí lidé. No to jsem si dala... Ale nepředbíhat.

Byli jsme čtyři nováčci. Před Student’s Union si nás vyzvedli a vyfasovali jsme výbavu. Ta se skládala z odporné kombinézy, která byla tak špinavá, že ani nešla ohnout a holinek. Naložili nás do auta a dvě hodiny jsme jeli k základně jeskynního klubu v národním parku Brecon Beacons. Cestou jsem se zkamarádila s Toniou z Nizozemí, která ale žila dlouho v Austrálii a podle toho vypadala i její angličina. Je to sranda ti Britové a Australani. Na moje poznámky o přirodě, památkách a historii reagují „hm“, ale když se zmíníte o počasí rozpoutá se mezi nimi vášnivá diskuze na dvě hodiny.

Na základně jsme vyfasovali pásky, helmy a čelovky. Příroda byla nádherná. Taková ta tlumená paleta brčálově zelených mixovaná s modrou a okrem, na malých vršcích se pásy stádečka ovcí a nebe bylo relativně jasné. Kouzelné.

Jenže tohle jeskynní lidi zase tolik nebere. Dočvachtali jsme se k díře v zemi vyztužené trámy a všichni do ní nadšeně hupsli. A pak se rozpoutalo peklo. Teda pro mě.

Nejdřív jsme se jenom sápali přes zabahněné šutry úzkou černou dírou, to bylo v pohodě. Pak ale přišla první menší propast k přeskočení a mně začalo být divné, že to těm lidem příjde úplně normální. Byla jsem dost zlenivěle zvyklá, že mi ostatní podávají ruku jenom se nám naskytne v cestě srandovní potůček a tady rokle jak prase, kluzké stěny a tma všichni klídeček a kafíčko. To se jako nebojej, že tam někdo spadne? Nebojej. A co hůř – vůbec je to nenapadne.

Cesta s brzy proměnila v překážkovou dráhu tvořenou balvany zaklíněnými v úzké uličce v těch nejroztodivnějších pózách, takže jsme se sápali, klouzali a plazili, až jsme se dohabali k místu, kde cesta končila a pokračovala asi o čtyři metry níž. Žádné úchyty, jen dvě kluzké stěny, načež Pete, jeden z našich dvou průvodců, sešplhal jako nic po této stěně dolů a povzbudivě se na mě otočil. Zamávala jsem mu a nechápala, co se teď jako ode mě očekává.

„Com’on!“ volal Pete. „It is easy!“

Easy jako co? Přemýšlela jsem. Nečeká snad, že sešplhám čtyři metry dolů po hladké stěně, nejsem spiderman. Čekal. Co hůř, on na tom neoblomně trval. I ten druhý, který stál za mnou. Zkusila jsem se kousek spustit a v panice se zase vysápala zpátky. Jsou šílení. Zlomim si nohu. Nebo obě. Nikam nejdu. Noční můra začínala. Pete se postavil dolů. Prej když spadnu, spadnu na něj.

„A to má situaci jako zlepšit?“ Žasla jsem. Tím pádem budu mít já zlomené nohy a on bude mrtvý. Pete se smál a trval na svém.

„Počkej, já ti pomůžu zezhora,“ přispěchal na pomoc ten druhý.

„Zvedni tuhle ruku.“

„Tuhle ruku??!!“ zděsila jsem se. „Ale to je poslední věc, která mě tu drží!!“

„Prosím, věř mi!“ Smál se ten maniak a páčil mojí ruku, kterou jsem křečovitě držela okraj skály.

„Mám ti věřit, že se gravitace na chvíli vypne?? Nejsem idiot!!“

„Použij váhu svého těla!“

„No to jí sakra použiju až poletim Petovi na hlavu!“

„Věř mi!“

„Ne!“

„Dokážeš to!“

„Ne!!“

„Tak jinak.“ Pete se opřel rukama o stěnu a zadkem se zaklínil o druhou.

„Stoupni si mi na rameno a kolenem a zády se zapři.“

„Ne!“

Ten nahoře mě chytil za pásek.

„Já tě budu jistit.“

„Skvělé,“ bědovala jsem v duchu. „Až poletím Petov na hlavu, ještě s sebou strhnu toho druhého. Všichni tu umřem.“

„Není to těžké. Vlasně to není ani trochu hluboko. Vypadá to děsivě, jen proto, že je tma.“

„Haha,“ smála jsem se zoufale. „Hahahahaha!“

Vzpomněla jsem si, jak jsem si vyvrkla kotník, když jsem skákala z půl metru.

„Ježišimarjá…“ bědovala jsem, když jsem se sunula přes okraj. Byla jsem si jistá, že nadešla moje poslední hodinka.

„Zapři se, zapři se!“ křičeli na mě.

„Jak se mám zapřít??“ Křičela jsem já.

"Mám moc krátký nohy!!"

„Pohni nohou!!!“

„Kristepane, kterou???!“

„Levou!“

„Aááááá“ řvala jsem, když jsem padala přímo na Peta.

„Ale já teď skoro sedim na Petovi!!!“

„Né, vedeš si skvěle!! Pokračuj!“

„Nééé, pomoooc!!“

„Dokážeš to!“

„To mám jako letět dál??“

„Ne! Pomalu a zapřič se!“

„Ááááááá!!!“

Pete se smál.

Nějakým zázrakem jsem stála najednou dole, kolena se mi klepaly a zuby cvakaly.

„Tak vidíš, dokázala jsi to! Není to skvělý pocit, když člověk něco dokáže?“

„No nevim,“ vypravila jsem ze sebe a sklesla na šutr.

Těšilo mě, že Autralanko-Nizozemka měla stejný problém dostat se dolů, jako já. Jen teda u toho nenadělala zdaleka takový kravál.

„Byla to naše chyba.“ Přiznal Eddy. „Ale vedly jste si skvěle. Byla to rozhodně nejtěžší část naší trasy.“

Jako správné necvičené a naivní hovádko jsem mu tuhle bohapustou lež uvěřila. Považte tedy mou radost, když se před námi po několika desítkách minut plazení, klouzání a sápání se přes hromady suti a vlhkých kluzkých balvanů s nabroušenými hranami objevila místo cesty díra s ostrými šutráky dole. Pete se vší samozřejmostí roznožil a překonal překážku až do zatáčky pomocí miniaturních zářezů ve skále po stranách, zapříčený lokty. V zatáčce přehodil nohu tak, že stál snožmo a rukama se opíral o protější stěnu, celou vyhlazenou stékající vodou. S pohledem upřeným do rokle pod sebou, malými krůčky dospěl zdárně kamenité cesty na druhé straně a povzbudivě na mě kývnul.

Nebudu zde popisovat, co následovalo. Obsahovalo to pláč a skřípění zubů a budeme si to pamatovat do konce života jak já, tak i naši dva nebozí průvodci, kteří vůbec nechápali můj děs a za ujišťování, že jiná cesta odsud prostě nevede. Vytrvali v nátlaku, dokud jsem se nějakým zázrakem nedostala na druhou stranu. Když jsem zdárně seděla na cestě, málem zvracela a pořád nevěřila, že žiju, proklela jsem svorně všechny zablácené temné vlhké díry, co jich na světě je a přísahala, že už si nikdy nebudu ztěžovat na žádnou ze svých pitomě malicherných starostí, jen pokud se odsud dostanu živá. Práce? Láska? Zkoušky? Starosti? Haha!

Potom se naše cesta skládala z větší části z toho, že jsme se plazili po břiše miniaturními chodbami pokrytými jílem, jako červi, a vždycky, když jsme dorazili na rozcestí, kluci se přiznali, že nevědí kudy a že budou jen tak tipovat. Velikou legraci měli z toho, že každé rozhodování 50:50 rozsekli špatně. V duchu jsem si vzpomněla na Toma Sawyera a počítala, na jak dlouho nám vydrží zásoby pitné vody. Naštěstí tam dole o vodu vážně nouze nebyla, kdyžtak můžeme chlemtat přírodní, když už jsme ta zvěř. Každopádně ten pocit, kdž člověk leží v chodbě, kde se nedá ani posadit a ví, že nad ním stojí hory, ten mu dá pěkně poznat, co je to respekt. Maminkooooo…

V jedné jeskyni docela slušně pršelo ze stropu a byla tam hromada suti a šutrů, které strhly lavinu pokaždé, když člověk maličko uklouznul. Dostali jsme tedy instruktáž, jak se přikrčit a schovat se pod helmu, ale nešlo mi na rozum, jak mi to pomůže, když budu zasypaná.

Chvíli jsme taky jeli úzkou a nízkou chodbou po zadku dolů, protože tam tekl potůček a strašně to klouzalo. Dojeli jsme zase jen ke krápníkům a pak jsme se museli tou samou cestou hrabat zase zpátky.

Viděli jsme pár docela pěkných kousků, každopádně Moravký Kras to rozhodně nebyl, přátelé. Vlastně jsem měla co dělat, abych si vzdor svému zoufalství opovržlivě neodfrkla nad tou žabařinou.

Docela mě zaujalo, že říkají krápníkům „judge“, nebo jsem jim to aspoň rozuměla. Furt jsem hledala soudce a vždycky tam byl jenom další šutr.

Má právnická duše byla upřímně znechucena z toho zklamání.

Poslední úsek naší cesty jsme se nejdřív brodili jezírkem, potom takovou menší řekou v úzké chodbě do kopce, kde byla voda nad kolena a čas od času bylo třeba přelézt zaklíněný balvan. No a pak jsme museli opět roznoženě překlenout menší propast (tak 3-4 m), tentokrát nejen s šutry, ale i s malým vodopádem za pomoci zase takových maličkých zářezů ve stěně, což v těch holinách plných vody bylo prostě pošušňání, ale já už byla ve stavu, kdy jsem poslala do háje celý svět a bylo mi všechno jedno. Vodopád a propast? Ať jdou k čertu, já chci ven.

Po tomto zážitku se nám dostalo povzbuzení, že už jsme skoro venku, stačí se vysápat po cca 45 stupňovém stoupání přes balvany poházené bez ladu a skladu, ze kterých každý byl přibližně stejně velký jak já, a vzadu byla strž. Asi dvacet minut jsme se hrabali přes obří šutry do příšerného krpálu, mokří, omlácení a zablácení, jako ty nejubožejší krysy, a já se za žádnou cenu nedívala za sebe, do té hloubky vzadu. Když jsme konečně dosáhli toho úžasného poklopu 50x50 cm skrývajícího výlez na denní světlo, dostala jsem privilegium vykouknout na matičku zem jako první.

Chvíli jsem měla chuť všechny se slzami v očích obejmout a vysvětlit jim, jak jsem ráda živá na denním světle, jak moc miluju pohled na tuhle zelenou trávu, jak moc miluji je samé a jak až teď oceňuji ta malebná stáda ovcí, která se pasou všude kolem.

Na poslední chvíli jsem se ale ovládla a radši se jenom za zasípění slova „haleluja“ sesunula na zem a přiblble se usmívala, zatímco jsme se fotili.

Je krásné být naživu. Uf.