Po stopách ducha pirátobijce

Barry Island je okrajová část Cardiffu, vzdálená jen asi čtyři zastávky vlakem. Ostrov, osídlený již od doby kamenné, byl koncem 19. století propojen s pevninou železnicí. Dnes je znám hlavně díky zábavnímu parku, pláži a nádherné promenádě podél mořského břehu. A tajemnému ochránci pobřeží jménem Benedict.

Plánovala jsem se tam podívat už dlouho, většinou se mi ale nepovedlo dojít až na hlavní nádraží, jelikož jsem se zasekla v některém obchůdku ve spleti místních arkád. Obchůdky jsou mor.

Tedy, tentokrát jsem nepadla do lákavé pasti očumování výloh a zdárně dorazila až na nádraží. Mám ráda to míst, je sice tkové divoké, ale má kouzlo. Před budovou baskuje usměvavý černoch na kytaru a na zdi je tam úžasné grafitti harmonikáře.

Cardiffské hlavní nádraží

"Hádejte, kdo byl model?" říká racek a pýří se.

Vlaky jsou tu poloprázdné, nejspíš proto, že jsou tak nehorázně předražené. Taky jsem nejdřív třikrát nastoupila do špatného (ale vždycky jsem stihla k úděsu přítomných babiček vyskočit).

Vlastně i ten poslední, do kterého jsem nastoupila byl špatný, musela jsem tedy přestoupit v Barry Docks. To není moc hezká stanice. Vím, že doky nebývají většinou nic moc, ale tady se mi nelíbilo.

Barry Island je svérázné místo. Vypadá v tuhle roční dobu hrozně opuštěně. Na prázdné nádraží přijede prázdný vlak, vystoupíte a dojdete prázdnou ulicí k prázdnému zábavnímu parku. Od něj potom k poloprázdné pláži. Zvláštní. Nicméně osobité.

Pláž sama je ale úžasná. Krásně udržovaná cesta podél moře, čisto. Skoro žádní lidé... Možná to bylo tím, že byl všední den. O víkendu je tu asi lidnatěji (i když nevím nevím...)

Marťan prchá z místa činu

Cesta podél pobřeží

Moje selfie a stoupající příliv

Pohled na zátoku (Whitmore Bay) a zábavní park

Pohled směr doky a Jackson Bay

Zahloubaný pohled do dálky

Zátoka z opačné strany

A jdeme dál. Před námi je Watch House Bay

Kupředu

Kupředu...

Byla to úžasná procházka, jen jedna věc mě při ní trochu rušila. Každá lavička na té krásné cestě byla postavená na památku někoho, kdo umřel. Vždycky, když jsem chtěla dopřát odpočinku svým utahaným nohám, můj pohled narazil na cedulku "Na památku milého tatínka, který rád sedával na tomto místě. Chybíš nám." nebo něco poobného.  A to nešlo. Připadala jsem si, jako když sedím na hrobečku. 

Došla jsem celkem daleko (a bolely mě nohy). Vylezla jsem dokonce na takový obří krpál, abych se rozhlédla po kraji. A narazila na další osobitý rys místní povahy. Britové zbožňují živé ploty. Alespoň, co jsem si stačila všimnout, čím živější je plot, tím lépe. Občas se to zvrhne spíš v takové sestříhané roští. Ano, hádáte dobře. Neviděla jsem nic.

Živý plot se postupně změnil v tunel.

Zdejší zednáři mají ale zjevně o parcích zcela jiné mínění.

Obloukem jsem se vracela zpátky a narazila na místo, které mě nadchlo asi z celého výletu úplně nejvíc. V malé zátoce, kam moře dorazí zčásti asi jen za nevyššího přílivu, tam mezi ostrůvky trávy seděly vraky lodí. Vypadaly jako kostry mořských oblud, bylo to fantastické. Dalo se dojít až k nim.

Přicházející příliv plácek postupně zaléval a jak zapadalo slunce, kreslilo na písku siluety vran, které se procházely kolem a zanechávaly za sebou v písku srandovní malé stopy.
Pověst vypráví, že v jeskyni na Barry Islandu se dodnes ozývají zvláští zvuky podobné cinkání kovů a skřípání dřeva. Benedict y Diffoddwr, neboli Benedict Bojovník, statečný námořník a obávaný protivník, po mnoho let chránil místní pobřeží řed piráty a nejeden tu jeho rukou našel svou smrt. Podle pověsti jeho duch stále obývá jeskyni a chrání pobřeží a jeho obyvatele dodnes.

Rozpadlá bouda na břehu moře

A kousek od ní podezřelá postava pozoruje západ slunce.

Podívaná hodná králů.

Duha nad Sully Islandem. O tom bud vyprávět příště. Nenechte se ale zmást - není tak nevinný jak se zdá.

Slunce zapadlo, spektákl skončil. Repríza zase zítra, teď je už čas otočit kormidlo směrem domů...