Večerní imprese

olej na plátně

první britský...

Musim na tom malování pořádně máknout.

Tohle jsem dělala včera v noci za sledování filmů s lidskoprávní tematikou. Bylo to fajn, ou jé...

Pozdravy z druhé strany kanálu. Plky na úvod a kulturní šok.

Dneska je to přesně týden a jeden den, co jsem se stala obyvatelem bývalé ostrovní velmoci, přesněji řečeno, hlavního města Walesu, přesněji řečeno, Cardiffu. Víte, když se půl léta učíte jak magoři na druhé státnice, nestihnete tu materii ani dočíst (jako vždycky ostatně) jeden den máte zkoušku, druhej kocovinu, třetí den balíte a čtvtej jste najednou v Británii, je to trochu jako by vás někdo strčil do pračky a spustil plný výkon. Člověk jen tak rezignovaně pozoruje jak svět kolem rotuje, protože stíhat přestal kdysi v dávné minulosti. Teď, po týdnu jsem se konečně trochu vzpamtovala a začala zase vnímat svět kolem sebe. Kulturní šok nebyl až takový, jelikož jsem v Británii už byla, ale stejně. Při vší úctě - Britové jsou blázni.

Santa Maria

Přátelé. Jsem tu zas. Tentokrát se hlásím s poslední předstátnicovou malbou - Santa Maria mířící k břehům Ameriky. Za dunění Vangelisových sborů jsem dokončila tuhle zakázku a brzo si to pěkně poputuje do Holandska.

.

.

Pořád se mi to nedaří úplně dobře vyfotit...

.

Jinak si teď odpykávám osm a víc hodin denně v Národním Technickém Alcatrazu zavalená papíry na soukromou státnici a své šance ve středu si necením moc vysoko. Vlastně spíš naopak. Doufám, že mě tam aspoň nezmlátí. I když uhybání před letícím zákoníkem už jsem si za těch pět let docela nacvičila... Nejsem holt žádnej Monte Christo. Bude to řež, už teď to vidim.

.

Na poslouchání sem dávám jednu perlu, kterou si musim pořád zpívat, zatímco ve svém šíleném stavu divoce plánuju balení. Protože od soboty za týden... oj oj oj ojojojojooooj. Uááááááááá. Ghhhhhhhrbffffuuekhfkhcnčirki. Sice je to jen cesta přes kanál, ale pro mě je to jak objevovat Ameriku.

.